Co je úzkost

Úzkost (odborně anxieta) je neoddělitelnou součástí našeho prožívání. Jde o přirozenou reakci na stres a běžný stav. Úzkost nám pomáhá se vypořádat s náročnou situací, mobilizovat energii či se soustředit na to, co je podstatné. Když lidé mluví o strachu nebo nervozitě, často jde o úzkost.

Pokud se však úzkost stane neúnosnou a začne příliš zasahovat do vašeho života, může se jednat o úzkostnou poruchu (ve starší terminologii tzv. neurózu). V takovém případě neodkládejte návštěvu odborníka.

Příznaky úzkosti

Každý z nás prožívá úzkost jinak. Někdo ji popisuje jako šimrání v podbřišku, bušení srdce, jiní zažívají návaly horka a třes.

Neexistuje jednoznačný test, který by mohl lékař nebo psycholog udělat a ihned stanovit diagnózu úzkostné poruchy. Je třeba komplexního vyšetření, které zahrnuje zhodnocení psychického stavu a okolností vašeho života. Jeho součástí mohou být i tělesná vyšetření nebo zhodnocení sezení s psychoterapeuty.

Jak tedy rozpoznat běžnou úzkost od závažnější formy? Obyčejná úzkost přichází a zase odchází. Nijak výrazně nezasahuje do vašeho každodenního života. Úzkostná porucha vás doprovází často až neustále. Je vysilující, intenzivní a může způsobit, že přestanete dělat věci, se kterými jste dosud neměli problémy, může narušit váš osobní nebo pracovní život.

Podle Americké psychiatrické asociace mají k úzkostným poruchám častěji sklony ženy než muži.⁽¹⁾

Léčba úzkosti

Léčba úzkostí může probíhat pomocí psychoterapie či léků (farmakoterapie). Jako první volba bývala doporučována tzv. kognitivně-behaviorální terapie (KBT). V současné době však víme, že většina běžně uznávaných psychoterapeutických přístupů může s úzkostí pomoci stejně dobře. Více než na psychoterapeutickém směru totiž záleží na dobrém raportu (vztahu) mezi klientem a terapeutem.

Podstatou léčby úzkostí je pak postupné uvědomování si a kontakt s často náročnými či potlačenými prožitky (např. ohrožující emoce, nezpracované trauma) a jejich zpracování v bezpečném terapeutickém prostoru. To pak vede k objevení a nastavení funkční změny v životě.

Dále lze využít tyto formy léčby:

1) Farmakoterapie

Základní léčbou jsou antidepresiva typu SSRI, která mohou pomoci snížit úzkost a udělat změny ve vašem životě. Tato antidepresiva lze přechodně kombinovat s benzodiazepiny, které jsou však pro dlouhodobou léčbu nevhodné kvůli riziku rozvoje závislosti. Proto jsou další vhodnou skupinou léků o něco méně účinná nebenzodiazepinová anxiolytika. Slibnou léčbou ve fázi výzkumu je i využití stále známějšího CBD, účinných látek obsažených v konopí setém (Cannabis sativa) a indickém (Cannabis indica).

3) Změna životního stylu

Klient se učí relaxovat a eliminovat věci, které ho nadměrně stresují. Výrazně snižovat míru úzkosti pomůže také fyzická aktivita.

4) Neurochirurgický zákrok

Využívá se u těžkých forem obsedantně kompulzivní poruchy.

Jak si můžete pomoci?

Všímejte si svého chování a pečujte o sebe. V případě slabší úzkosti existuje řada tipů, které vám mohou pomoci. Ale buďte všímaví, pokud se nepodaří špatnou náladu, pocit strachu a další negativní emoce odbourat za kratší čas, určitě se neprodleně obraťte na psychoterapeuta, případně na psychologa.

Typy úzkostných poruch

Úzkost bývá doprovodným příznakem celé řady psychických poruch, nejen poruch úzkostných. Může být součástí i poruch afektivních (deprese) či psychotických.

 

Nejčastější úzkostné poruchy

• Úzkostně-depresivní porucha – U této poruchy se kromě úzkosti vyskytují i příznaky deprese, jako je dlouhodobě pokleslá či smutná nálada, celkový útlum aktivity nebo narušení spánku.
• Generalizovaná úzkostná porucha (GAD) – Úzkost není vázána na žádné konkrétní situace, je tzv. volně plynoucí. Člověk s generalizovanou úzkostnou poruchou se nadmíru obává a může si tvořit tzv. katastrofické scénáře. Nezřídka klienti mluví i o tom, že „mají strach z toho nemít strach“. Spouštěčem může být dlouhodobý stres či náročná životní situace.
• Panická porucha (panická ataka) – Nečekané návaly a záchvaty paniky, které mají až fyziologické projevy. Panické ataky produkují intenzivní strach, který začíná náhle, bez varování a trvají 5-30 minut. V případě neléčení a neřešení situace mohou trvat i déle než hodinu.⁽³⁾

Fobické úzkostné poruchy

Fobie je druhem úzkostné poruchy. Jde o nadměrný strach z konkrétní situace, předmětu či zvířete. Lidé si své fobie uvědomují, ale neumí se jich zbavit a potlačit strach. Typy nejběžnějších fobií:

• Arachnofobie – strach z pavouků
• Agorafobie – strach z otevřeného prostranství nebo prostoru, kde je hodně osob. Strach může být vyvolán z obav, že se nedostaví včas pomoc v případě zdravotních problémů, že se dotyčný zesměšní svým chováním, že se v případě vypuknutí požáru nedostane včas pryč atd.
• Aerofobie – strach z létání
• Akrofobie – strach z výšek
• Xenofobie – strach ze všeho cizího
• Pyrofobie – strach z ohně
• Tanatofobie – strach ze smrti
• Klaustrofobie – strach z uzavřených prostorů
• Sociální fobie – strach vyvolaný z pocitu, že vás ostatní lidé budou posuzovat, hodnotit a vy např. selžete. Lidé mají problém mluvit na veřejnosti, setkávat se s ostatními, účastnit se společenských akcí nebo třeba jíst na veřejnosti. Narozdíl od plachosti je to dlouhodobý stav, který vyčerpává a ovlivňuje vaši práci, společenské vyžití, studium a jiné aktivity.⁽⁴⁾

Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD)

Obsedantně-kompulzivní (nutkavá) porucha se řadí do kategorie úzkostných poruch. Je primárně charakterizovaná obsesemi a kompulzemi.

Výrazně slabší, ale podobnou situaci ze života známe mnozí – opakovaná obava, zda jste před odchodem z domu vypnuli sporák a potřeba (či rovnou akce) ho jít zkontrolovat. Ve výrazně zvýšené míře se tyto projevy, tedy vtíravé (obsesivní) myšlenky či obavy a nutkavé jednání (kompulze), vyskytují u OCD. U této poruchy však vedou až k velmi subjektivně obtěžujícím a časově náročným projevům, kdy ani opakované projevení kompulze (kontrola sporáku), nevede ke snížení úzkosti (obava z nehody). I když si člověk, který trpí OCD, někdy racionálně uvědomuje, že jeho obavy jsou nad rozumnou míru, nedokáže je dobře zastavit.

V případě, že vám tyto opakující se myšlenky narušují váš soukromý i pracovní život, doporučujeme konzultaci s odborníky (klinický psycholog nebo psychiatr). Může se jednat o OCD (obsedantně kompulzivní poruchu).

Proč dochází ke vzniku OCD?
Jednoznačně objasnit příčinu vzniku obsedantně kompulzivní poruchy nelze. Velmi často jde o kombinaci několika faktorů – genetika, nezpracované prožitky a snížená schopnost kontaktu s vlastním prožíváním, neurobiologické faktory, nerovnováha neurotransmiterů v mozku. OCD není dědičná, ale pokud se ve vaší rodině již objevila, riziko vzniku je vyšší.

Psychoterapeutická léčba OCD
Během psychoterapie se nezřídka kdy odhalí, že nutkavé a opakující se chování souvisí s řadou nezpracovaných emočních témat (traumatické zkušenosti, dlouhodobé vnitřní konflikty neumožňující volný průchod určitým emocím a potřebám). Lidé s OCD méně vyhledávají odbornou pomoc, protože si připadají „nenormální“ a často zažívají stud, nebo naopak své potíže nevnímají jako problematické. Pravdou však je, že právě terapeut dokáže podobný stav dobře pochopit, pomoci najít příčinu a naučí situace lépe zvládat